Praha

Dnes je Praha opravdu souborem téměř všeho, od románských rotund až po McDonald's. Člověk se s věkem mění. Kdysi mne uchvacovala gotika, dnes je mi lépe v románských stavbách. Méně rozptylují, protože méně ohromují. Jednoduchost mi připadá duchovnější, snad i tím, že je blíže abstrakci. V románských zdech se cítím duchovně bezpečnější. Na gotice mne dnes spíše zajímá její vztah k alchymii, Fulcanelliho tajemství katedrál. Praha, která by mi chyběla, je Praha Keplera, Einsteina a Kafky. Zejména Praha, která nezanechala příliš stop na její tváři, protože je převrstvena barokem. Duch rudolfínské Prahy je to, co mne uhranulo. Poslední okamžik v dějinách, kdy se za vlády melancholického císaře jakousi podivnou gravitací skoulela kulička dějin sem, na dno české kotliny. Čechy jsou pravděpodobně meteorický kráter. Je to jedna z mála struktur, které . jsou výrazně odlišitelné na tváři Evropy při pohledu z vesmíru. Šerosvit laboratoří, naděje na moudrost, vydestilovanou v retortách. Trpělivé pokoušení netrpělivého ducha. Alchymie, ta výzva . budoucí systematice vědy. Homunkulus a Golem, dvojčata. Kabala, v níž Bůh je jen nekonečnou permutací písmen. Abstraktních písmen. Svět bestiářů a kunstkamer. Sbírka kuriozit, ve kterou se proměňovala celá Praha. Město, kde v únoru 1592 v nejsoukromější komoře na pražském hradě sedí proti sobě císař, alchymista, katolický Habsburk Rudolf, toho jména druhý, a proti němu židovský učenec, pedagog a kabalista, Rabbi Jehuda Liwa ben Becalel, Židy nazývaný Maharal a ostatními rabbi Löw. Sedí sami, důvěrně a dlouze hovoří. Nevíme o čem. Možná o Bohu, možná o kabale, snad o toleranci, možná jen o meruňkách, které císař pěstuje v Brandýse. O té důvěrné schůzce nám zanechal zprávu Abel Gans, židovský astronom, který si dopisoval s Keplerem a Tycho Brahem. To je ten Gans, co má na starém pražském židovském hřbitově náhrobek s tou hezkou renesanční husičkou. Pražským Novým světem chodí Johannes Kepler, duch zahlédající řád vesmíru, génius bloumající stejnými ulicemi, kterými bude o tři sta let později chodit Albert Einstein, aby tu poprvé definoval základy obecné teorie relativity, a Franz Kafka, posedlý snahou zachytit s přesností a chladem pojišťovacího úředníka mechanismus moci, úřední moci.

Tak tuhle Prahu bych těžko opouštěl. I když vím, že mizí každou minutou. Nejen jako domy, ale mizí zejména jako duch města. Praha hodně ztratila ze své rippelinovské magie. Praha magická mizí pod náporem turistického průmyslu. Nedovedli jsme uchránit zejména přízemní podlaží města. Je hodně zprzněné, ztratilo charakter. Vzdalo svůj půvab. Ale stejně, trochu té původní Prahy tu ještě zůstalo.

Mnohem snáze bych opouštěl tu druhou Prahu. Zapšklou, zlostnou, závistivou…